Výňatky z připravované knihy © Richard Konkolski

OSTAR 1976

Má účast v sólo závodě přes Atlantik OSTAR 1976 proběhla za absolutní ignorace vedení svazu jachtingu. Vedení svazu ignorovalo nejen mne ale i všechny nižší orgány počínaje mým oddílem, okresním a krajským svazem jachtingu i krajskou komisi námořního jachtingu a stejně tak i ignorovalo tělovýchovnou jednotu, okresní a krajský svaz tělovýchovy. Všechny tyto orgány plan podporovaly a odsouhlasily. Vedení svazu jachtingu však nemínilo ani odpovědět na dotazy a urgence ve věci mého startu v OSTAR 1976.

První plán na účast v závodě OSTAR 1976 byl zpracován a předložen předsednictvu již 10. ledna 1974, byl ale kompletně ignorován a předsednictvo se k němu ani nikdy nevyjádřilo (Příloha Sólo kolem světa č.13).

Další požadavek na start v OSTAR 1976 byl zpracován, schválen nižšími orgány a předložen 11.9.1975. I přes osobní příslib podpory místopředsedy ÚV ČSTV Duška, vedení svazu se nehodlalo k této akci ani vyjádřit.

Po ukončení plavby kolem světa jsem změnil zaměstnání a přešel jsem z Lachemy Bohumín do Železáren a drátoven Bohumín. Ještě před mým startem v předcházejícím závodě OSTAR 1972 se ŹD Bohumín staly majítelem Nike, poněvadž jak mi bylo řečeno nemohl jsem representovat socialistický stát na soukromém vlastnictví. Má tehdejší finanční ztráta se ale obrátila v dobro. Rozhodně bych nebyl schopen finančně pokrýt opravu Nike po plavbě kolem světa, nemluvě o její přípravě na další závod. Tím, že Nike se stala základním prostředkem ŹDB, mohly ŹDB pokrýt náklady na opravu a údržbu svého nabytého základního prostředku.

Vedení podniku spolu se všemi podnikovými složkami se rozhodlo podporovat můj další start v závodě přes Atlantik a bylo mi ponecháno jak volné rozhodování ve věci přípravy Nike na závod, tak jsem mohl ztrávit veškerý pracovní čas na jejich opravách. Byl jsem zařazen do realizační dílny, která byla součastí údržby podníku a která sdružovala převážně hráče kopané, několik vrcholových sportovců ve vzpírání a cyklistice. Jako stavař jsem ale byl součástí stavebního oddělení údržby. Neměl jsem konkrétní pracovní náplň, ale dělal jsem vše možné co podnik potřeboval a to od propagace, zajišťování těžce dostupných náhradních dílů a materiálů, přes jednání se zahraničními dodavateli a podobně.  

 
Generálka Nike

Na základě velkého množství požadavků jsem rovněž začal dělat přednášky po celé republice, které se staly neobyčejně účinným prostředkem propagace ŹD Bohumín. Do svého odchodu jsem jich udělal přes 850. Nikdy jsem z nich neměl osobní prospěch. Pokud organizátoři přednášek hradili cestovné a podobně, tak to poukazovali přímo na zvláštní konto TJ ŹD Bohumín. Pro mne besedy byla značná zátěž. Někdy jsem dělal i tři denně. Mnohdy jsem po skončení besedy musel několik hodin řídit, než jsem se dostal domů. I když jsem se vrátil nad ránem ve tři nebo čtyři hodiny, před sedmou jsem byl v práci. Měl jsem píchačku jako každý jiný zaměstnanec. Bylo to fyzicky náročné, ale na druhé straně jsem si získal respekt všech spoluzaměstnanců a v případě potřeby každý byl ochoten mi podle potřeby pomoci.

Po ukončení cesty kolem světa jsem měl jen krátkou dovolenou, pokud se to dalo dovolenou nazvat. Zúčastnil jsem se spolu s Jirkou Vrožinou Mistrovství Polska jako člen posádky kpt. Baranovského na jeho plachetnicí Polonez. Měl jsem ale spolu ssebou Mirku a Ríšku, kteří trávili čas spolu s rodinou Baranovského ve Swinoústí. Měli jsme pro sebe jen trochu času mezi rozjížďkami ale i tak to bylo fajn.

Po návratu sem se vrhnul do usilovné práce. Na přípravu na OSTAR 1976 mi vybylo necelých osm měsíců včetně generálky Nike. Měl jsem co dělat abych vše stihnul, zvláště, když vedení svazu jachtingu ulehlo v mé záležitosti k zimnímu spánku.

Jak jsem se zmínil již v části Sólo kolem světa, nastala bizardní situaci, kdy vztah svazu jachtingu k celé sólo plavbě kolem světa se stal tématem rozhlasu Svobodná Evropa. Když jsem viděl, že svaz nemíní reagovat ani na požadavky nejvyšších podřízených složek jako krajského svazu jachtingu a krajské komise námořního jachtingu, rozhodl jsem se k drastickému vyřešení situace a napsal jsem dne 6.9.1975 dopis presidentu republiky Dr. Gustavu Husákovi.

Po pěti měsících jsem obdržel odpověď z kanceláře presidenta republiky podepsanou Ing. A. Rakovickým, vedoucím oddělení stížnosti. Když jsem odpověď četl, měl jsem pocit, že odpověný činitel vůbec nečetl můj původní dopis presidentu. Nikde nebyla žádná zmínka ve věci mé činnosti, jen jsem se dověděl, že: „ ...sdělujeme, že jsme požádali Ústřední výbor Československé tělesné výchovy, aby zvážil možnost využití Vámi zaslané čs. státní vlajky pro muzeum Ústředního výboru ČSTV.“  Text dopisu rozhodně nedával ani tu nejmenší naději na vylepšení situace v mé další sportovní činnosti.

Týden později, 10. února 1976 jsem poslal dopis předsedovi ÚV ČSTV Antonínu Himlovi se žádostí o povolení startu spolu s doporučujicími doklady zaměstnavatele a nižších sportovních orgánů (Příloha č.1). Do startu zbývaly jen čtyři měsíce.

Dne 28. února jsem byl v polském Gdaňsku odebrat Stříbrný sextant – nejvyšší trofej polských jachtařů. Je to vlastně trofej nejlepšího jachtaře roku. Byl jsem a dosud zůstal jediným cizincem, který tuto trofej od polských jachtařů obdržel.  

 
Udělení Stříbrného sextantu - jachtařem roku v Polsku

Dne 5. března 1976 napsala dopis paní Bochenková z mezinárodního oddělení ÚV ČSTV a poslala mi ho spolu s potřebnými formuláři na vyplnění. Dopis sděloval, že můj start bude pravděpodobně schválen (Příloha č.2).  Tři týdny pozdějí 24.března 1976 mi přišel dopis od předsedy ÚV ČSTV Antonína Himla se zprávou, že můj start byl schválen sekretariatem a s přáním úspěšného startu (Příloha č.3)

Nevím, co zapříčinilo tak rychlý obrat v situaci a co bylo důvodem k téměř okamžitému schválení mého startu. Měl jsem však za to, že přes nekonkretní text dopisu z kanceláře presidenta republiky, asi jednak někdo zvedl telefon a zavolal na ÚV ČSTV. Rovněž bych předpokládal, že podnikový ředitel  ŽD Bohumín Ing. Ladislav Liška asi zvedl telefon a zavolal předsedovi Himlovi, i když se o tom mi nikdy nezmínil. Zajistě udělení titulu jachtaře roku v Polsku mělo svůj vliv. Nepatral jsem po důvodech. Pro mne bylo důležité, že budu moci vystartovat.

Dne 12. dubna 1976 mi napsal dopis sekretář svazu jachtingu František Havránek. Byl to vůbec první dopis od mého prvního požadavku na start v OSTAR 1976 datovaným 10. ledna 1974, kdy po 27 měsících se vůbec někdo z vedení jachtingu ozval na můj požadavek ve věci mého startu (Příloha č.4).  

Pochopitelně že dopis jen konstatoval mi již 40 dnů známý fakt povolení startu. Přístup vedení svazu k akci se pochopitelně nezměnil. Zdálo se mi, že jediným důvodem dopisu byla snaha vedení jachtingu mi jen dále zkomplikovat situaci. Požadovali, abych jim doložil jak je valutově zajištěn můj start. Na druhé straně ÚV ČSTV se rozhodlo mi zaplatit startovné ve výši 30 liber. Bylo mi přislíbeno, že to bude v termínu poukazáno organizátorům závodu do Anglie. Před startem jsem ale zjistil, že startovné nebylo zaplaceno a já pak musel zaplatit 50 liber včetně poplatku za opožděné zaplacení startovného.  


Transport Nike do Hamburku

V důsledku všech opoždění nezbývalo nic jiného, než Nike přetransportovat naklaďákem do Hamburku a tam ji spustit na vodu a skompletovat, aby se časově stihl termín startu z Plymouth. Na start jsem plul s Karlem Stanovským a Láďou Měkýšem a vše jsme stihli nakonec na čas. Jedinými devizovými prostředky na závod a návrat byly jen tři soukromé stodolarové devizové přísliby pro mne a mou posádku na start. Nezaplacené startovné a dodatečná pokuta značně omezila finanční možnosti lodní pokladny. Pochopitelně, že jsem si musel sehnat asi dvěstě dolarů na černém trhu a nemohl jsem o tom podat zprávu vedení jachtingu, jak to vedení vyžadovalo.  


Na start jsem plul s Karlem Stanovským a Vladimírem Měkýšem

Před odjezdem si mne zavolal podnikový ředitel Ing. Ladislav Liška a vyžádal si podrobnou informaci o zajištní celé akce. Když zjistil na jak malém devizovém rozpočtu hodlám vystartovat, otevřel tresor ve své kanceláři a dal mi veškeré devizy, které měl v něm k dispozici. Bylo to něco málo přes 180 liber. Bylo to nečekané překvapení, které dodnes vysoce oceňuji.  

Před vyplutím z Hamburku

V době mé nepřítomností mi přišel dopis od místopředsedy ÚV ČSTV Dr. E. Demetroviče, ve kterém mi bylo sděleno, že po společném projednání s kanceláři presidenta republiky a s ÚV KSČ má vlajka s plavby kolem světa bude umístěna v Muzeu tělesné výchovy a sportu (Příloha č.5). Rovněž se uklidnila situace kolem mých propadlých výjezdních doložek během mé Sólo plavby kolem světa a vydavatelství Olympie mi vydala první vázanou knížku. Publikace vyřešila mé zalehlé finanční pohledávky a navíc dovolika Mirce zakoupení letenky do USA, kde mne mohla naštívit na tři týdny po mém ukončení závodu.  


Plavba na start

OSTAR 1976 byl a zůstal dodnes nejtěžším ročníkem v historii tohoto sólo závodu přes Atlantik. Šest po sobě jdoucích těžkých bouří vytvořilo neobyčejně těžké podmínky na Atlantiku. Ze 125 lodí na startu jen 73 dorazilo do cíle. Přes 40 procent lodí nedokončilo závod. Pět lodi se potopilo a jedna shořela, ale posádky se podařilo zachránit. Jedna loď se ztratila i z posádkou a čtyři roky později byly u Islandu vyloveny zbytky lodě ze dna. Jedna další loď se našla, ale bez posádky. Závod si tentokráte vyžadal dva lidské životy.  
Těsně před startem v Plymouth

Nike byla druhou nejmenší lodi na startu a nejmenší, která závod ukončila. Již před startem se projevila politikařina Angličanů, kteří neměli ani ty nejmenší naděje na lepší umístění v závodě. Jedinou jejich naději byl Geoffrey Halles na získání předního místa v handicapovém hodnocení z celé flotily 125 lodí. Bylo až neuvěřitelné, jak Angličané rozhodli o handicapovém hodnocení. Halles měl závodní loď o čtyři metry větší než Nike a přitom dostal lepší handicap. Měl daleko lepší handicap než o další čtyři metry menší džunka doslova postavena sekerou. Celkem sedm daleko menších lodí mělo horší handicap než Angličan Halles a šest lodí podalo písemný protest. Angličané slíbili, že věc prošetří a výsledek sdělí v cíli.  


Na Atlantiku

Halles dorazil do cíle jen dvě hodiny předemnou a prozatimně obsadil první místo. Já jsem byl na druhém. Všichni závodníci očekávali, že organizátoři změní Hallesovi handicap a že já vyhraji závod v handicapovém hodnocení. Halles však získal jediné vítězství pro Angličany a Ti se rozhodli jeho handicap nezměnit. I Halles se cítil špatně. Přišel za mnou i za Mirkou a stejně tak za ostatními poškozenými závodníky a omlouval se za nedopatření. Sám se ale prvního místa nevzdal. Stejně se pak omlouval několik měsíců pozdějí v Londýně při udělování cen.  


Trofej za druhé místo udělěna premierem Sir Edvardem Heathem

Angličané okamžitě zakoupili trofej za druhé místo, která původně neměla být udělena. Všichni závodníci však nechali organizátory pocítit co si o nich myslí při udělování cen, které uděloval anglický premier Sir Edward Heath. Když Halles šel pro trofej za první místo, tak obdržel jen slabý potlesk. Když jsem pak šel odebrat trofej za druhé místo, tak budova se mohla rozsýpat ovacemi a potleskem. Všem bylo jasné, kdo vlastně měl skončit na prvním místě. S ohledem na délku vodorýsky Nike dosáhla rekordního času v historii tohoto závodu, který stále není pokonán.  

Krátka návštěva Mirky v Newport

Samotný závod i navrát neproběhl samozřejmě bez komplikaci. Tentokráte mým hlavním cílem bylo co nejlepší umístění v závodě. Nemohl jsem si dovolit mrhat svou energii psaním a filmováním a proto můj start v závodě byl jen poskrovně publikován ve sdělovacích prostředcích. Tento fakt spolu s předcházejícími problémy vyvolal různé dohady mezi veřejnosti, což nakonec vedlo k různým dohadům a dopisům adresovaným vedení tělovýchovy. Vedení jachtingu ignorovalo můj start a nemělo zájem o jakékoliv informace ve věci mého startu, což dále způsobilo, že funkcionáři vedení jachtingu neměli přehled o plavbě. Nakonec vznikly dohady, že nemohu plout zpět a že naše námořní plavba odmítá vzít Nike na palubu námořní lodě a podobné bajky. To vedlo k rozsáhlé korespondenci mezi všemi možnými orgány a k ohromným zmatkům. Hlavní problém byl v tom, že i na ÚV ČSTV a na svazu jachtingu kolovaly různé verze informací a ani těsně spolupracujíci funkcionáři nebyli schopni diskuse, která by zmatky objasnila. Vedení bylo dobře informováno a já byl ve většině případů dosažitelný. S tímto zmatekem jsem ale neměl nic společného a nedal jsem k jeho vzniku ani ten nejmensí důvod.  


Montáž lodního šroubu za odlivu před opuštěním Newportu

Zpáteční plavbu jsem vykonal s mistrem sportu Karlem Stanovským. Karel dělal v rozvoji Vagonky ve Studence a podnik mu uhradil let do USA, s tím, že jsme několik dnů věnovali průzkumu vagonů používaných na železnicich a podzemních dráhach. Naše zpáteční trasa pak vedla z Newportu podél pobřeží na sever až na Newfoundland do Saint Johns. Během tohoto úseku jsem prozkoumával podmínky pro výběr trasy v dalším sólo závodě přes Atlantik OSTAR 1980.  

Před vyplutím z Newport

Ze Saint Johns jsme pak volili nejbezpečnější trasu zpět přes Azory, do Anglie a zpět do Hamburku, pochopitelně že jsme se nevyhnuli několika silným bouřím na Atlantiku a na Biskajském zálivu. Zbytek plavby do Hamburku jsme dělali přískoky z přístavu do přístavu za přijatelnějšího počasí. V Hamburku jsme měli štěstí s prázdným náklaďakem vrácejícím se do Ostravy a během dvou dnů jsme byli doma i s Nike.

Koncem roku jsem obdržel dvě pozvání do ciziny. Jedno bylo jako čestný host na výroční shromáždění Trans-ocean klubu v Cuxhavenu, kde mi němečti jachtaři chtěli udělit nějaké čestné uznání a druhé bylo do Londýnu k převzetí trofeje za druhé místo v OSTAR 1976. Ponechal jsem na ÚV ČSTV aby rozhodlo o mé účastí. Nakonec jsem byl omluven v Cuxhavenu a na cestu do Londýna jsem obdržel pas s výjezdní doložkou, ale jen pas bez jediného dolaru.

Pochopením Okresní banky v Karviné Mirka obdržela devizový příslib ve výši čtyřiceti dolarů a tím mohla letět se mou. Mi zůstalo ze závodu 25 liber a stálo za zamýšlenou zda si nevzít ssebou konzervy abychom měli co jíst, kolo, abychom se z letiště dostali do města a stan se spacím pytlem, abychom měli kde přespat.

Samotný let je rovněž nezapomenutelný. V letadle před námi seděla žena a muž, pracovníci podniku zahraničního obchodu Kovo a celou cestu do Londýna se bavili o tom kde dobře a levně koupit kalkulačky. Shodou okolností letěli s námi zpět a opět seděli před námi. Během celého létu balili a schovávali nakoupené zboží a jen se mezi sebou bavili jak to vše bezpečně převézt aby nemuseli platit clo.

Cestou tam za námi seděl povídavý Irčan. Byl velmi spokojen. Naši mu zaplatili cestu a měsíční pobyt u nás. Projezdil republiku a moc se mu všechno líbilo. Pak na naše náklady letěl někde do Afriky na nějakou konferenci Spojených národů o pomoci rozvojovým zemím třetího světa. Bylo mi zádadou proč tam letěl a jak chtěl pomoci, když si nemohl zaplatit ani svou cestu. Po konferenci se opět vrátil k nám a po týdnu se celý šťastný vracel zpět do Irska.

Uprostřed jsem seděl já s Mirkou. Připadal jsem si přinejmenším jako velmi chudý příbuzný. Jel jsem na čtyři dny do Londýna odebrat trofej z rukou premiéra anglické vlády Sir Edvarda Heatha za druhé místo v sólo závodě přes Atlantik a na cestu jsem dostal jen pas bez jediného dolaru. Byl to ponížující zážitek, na který bych rád zapomenul.  


Se Stříbrným delfínem v redakci Mladé fronty

Udělení trofeje proběhlo tiskem a mělo značný ohlas u veřejnosti. Dne 16. listopadu 1976 mi sekretář svazu odeslal poštou dopis s informaci, že tři dny později dne 19. listopadu mám být v Praze. Samozřejmě, že zpráva nedošla na čas ale nakonec dne 24. listopadu 1976 jsem byl přijat místopředsedou ÚV ČSTV Dr. R. Duškem a obdržel jsem titul zasloužilého mistra sportu. Nevím, kdo dal popud k udělení titulu, ale mám za to, že to rozhodně nevyšlo od vedení svazu jachtingu, které od doby zakončení mé plavby kolem světa tvrdohlavě mlčelo. Teprve až 4. prosince 1976 zápisem z plenárního zasedání svazu jachtingu byl svazem oceněn můj výkon v závodě (Příloha č.6).

Dne 5. února 1977 jsem byl vybrán mezi desítku nejlepších sportovců Severomoravského kraje (Příloha č.7) a dne 21. února 1977 mezi nejlepší sportovce okresu Karviná (Příloha č.8)  


Mezi desítkou nejlepších sportovců okresu Karviná

Tímto se zakončila další etapa mé sportovní činnosti. Plánoval jsem se zúčastnit dalšího závodu přes Atlantik, ale bylo mi jasné že na stařičké Nike nemám naději na další úspěch na mezinárodním poli a že pokud má sportovní činnost nebude úspěšná,  tak vedení jachtingu bude mít záminku ukončit mou činnost okamžitě.

Rovněž mi bylo jasné, že nemohu očekávat ani tu nejmenší pomoc od vedení jachtingu a že naopak svaz pod vedením předsedy Dr. Soviny bude dělat všechno možné aby mou činnost zmarnil.

Uvědomil jsem si marnost dosavadního postupu schválování činnosti směrem od oddílu nahoru, poněvadž jak je patrno z příložených dokladů, vedení svazu dokázalo svým dlouholetým jednáním a svou dlouholetou ignoraci podřízených složek, že názor a jakýkoliv záměr podřízených orgánů absolutně není důležitý a že vedení svazu si rozhodne podle vlastní vůle.

Jako jediné vychodisko ze situace jsem viděl v tom, že má činnost musí být v zájmu nadřízeného organu svazu a musí být tímto nadřízeným orgánem schválená. Předsednictvo svazu mělo nad sebou dva takové orgány. Jedním byl ÚV ČSTV a druhým bylo plénum svazu jachtingu konané co čtyři roky. Na ÚV ČSTV jsem nemohl spoléhat, poněvadž bylo velmi nepravděpodobné, že bych tam mohl získat dlouhodobou podporu proti vůli vedení svazu jachtingu. Jediným východiskem bylo zpracování činnosti a její zahrnutí a schválení do dlouhodobého plánu činnosti předsednictva svazu jachtingu nejvyšším orgánem svazu jachtingu, to je plenárním zasedaním svazu jachtingu. Tímto smerem jsem pak zaměřil další své jednání ve věci mé budoucí sportovní činnosti.  


Přes stále rostoucí odpor a překážky ze strany vedení svazu jachtingu, s úsměvem jsem se pustil do plánování a realizace dalších sportovních akcí.

Zpět do: Úvodní stránka
Zpět do: Seven Oceans