Výňatky z připravované knihy © Richard Konkolski

OSTAR 1972

Kdybych hledal strůjce a původce mých osamělých plaveb, tak bych skončil u polského spisovatele Juliana Czerwinského. Jeho tři knížečky - Epicki Rejs Chichestera, Samotnie Przez "Roaring Forties" a Osiem Lat na Oceanach, které vyšly v Miniaturech Morskich upoutaly mou pozornost a zaměřily ji na osamělé mořeplavce (viz příloha č.1). Asi ve stejnou dobu jsem náhodně koupil v antikvariatu knížku s titulem Sám přes Atlantický oceán, vydanou u nás v roce 1926. Doma jsem pak zjistil že autor a osamělý mořeplavec Alain Gerbault knížku dokonce vlastnoručně podepsal (viz příloha č.2).

pri1a.jpg (20987 bytes) pri1b.jpg (18515 bytes) pri1c.jpg (14855 bytes)        pri2.jpg (16283 bytes)        pri5a.jpg (12723 bytes)  pri5b.jpg (15925 bytes)

Na podzim roku 1968 jsem si přečetl článek "Atlantický maraton 1968", který vyšel v polském časopise Morze. Článek samozřejmě nenapsal nikdo jiný ne mi již známy Julian Czerwinski. Článek popisoval detailně solo závod přes Atlantik v roce 1968 a tak mne zaujal, že jsem si ho dokonce kompletně přeložil do češtiny a napsal ho na stroji (viz příloha č.3). Samozřejmě, že jsem ihned napsal žádost do Anglie na Royal Western Yacht Club o závodní pravidla na další ročník v roce 1972. Byl jsem kompletně chycen. Neznal jsem tehdy ještě dostatečně angličtinu a jachtaři z oddílu Válcoven plechu FM mi pomohli pravidla přeložit (viz příloha č.4). O dva roky později pak vyšly u nás dvě velmi zajímavé knihy - Jen moře a nebe od Francise Chichestera a Osamělí mořeplavci od Jean Merriena. To již ale byla pro mne jen další doplňková četba (viz příloha č. 5).

Pro dosažení úspěchu člověk mnohdy musí mít štěstí v náhodě a definitivně nesmí být líny. Já jsem měl náhodu v tom, že karvinští horolezci skončili úspěšnou expedici v Alpách a na obzoru nebyla žádná jiná větší sportovní akce v okrese. Štěstí jsem měl v tom, že horolezecký úspěch rozehřál náklonnost okresních funkcionářů k další sportovní akci. Samozřejmě, že jsem nebyl líny a okamžitě jsem zpracoval plán pro účast v solo závodě přes Atlantik v roce 1972 a prostřednictvím Komise námořního jachtingu při Oblastní jachetní sekci v Karviné plán projednal na všech jachtařských úrovních v okrese a komise pak počátkem března 1969 předložila plán předsednictvu OV ČSTV (viz příloha č.6).

Předsednictvu se plán zamlouval a přislíbilo pomoc při dalším zajištování akce. Je nutno podotknout, že jedním z hlavních důvodu kladného přístupu byla výborná činnost okresního jachetního svazu, jehož jsem byl předsedou po řadu let. OSY patřil mezi nejaktivnější sportovní svazy v okrese a plnil věškeré úkol v časovém a rozpočtovém plánu. Navíc po sportovní stránce já sám jsem skýtal záruku úspěchu, poněvadž po dobu téměř 10 let jsem byl nepřetržitě nositelem I. výkonnostní třídy a v okrese a na kraji jsem byl mnohaletým přeborníkem ve dvou lodních třídach. Na mistrovstvích republiky jsem se umísťoval v první desítce, byl jsem aktivním trenérem, rozhodčím, mnohaletým předsedou okresního a oblastního svazu jachtingu, pracoval jsem aktivně i v předsednictvu okresního výboru ČSTV v Karviné, jakož jsem byl činny místně v Bohumíně v komisi výstavby, kde jsem zorganizoval a vedl mnoho stavebních akci v rámci Akci Z.

Předsednictvo okresního výboru ČSTV v Karviné splnilo svůj příslib pomoci a zahrnulo účast v OSTAR 1972 do návrhu na usnesení okresní konference, která se konala 26. dubna 1969 (viz příloha č.7).

Okresní konference jsem se zúčastnil jako zvolený delegát a vystoupil jsem v diskusi, ve které jsem seznámil všechny delegaty s plánem OSTAR 1972 (viz příloha č.8).
pri8.jpg (6133 bytes) Sportovní akce se delegatům velmi líbila a byla pojatá do plánu činnosti OV ČSTV Karviná a plán byl schválen. Akce měla okamžitý ohlas i u tisku. První článek o plánovaném závodě byl otisknut v Nové svobodě 19.4.1969 (viz příloha č.9), další pak o několik měsíců později v září 1969 (viz příloha č.10). Oba články položily základy k další úspěšné spolupráci s tiskem u nás i v zahraničí.

Rok 1969, byl značně náročný na můj čas. Jednak jsem byl velmi vytížen v zaměstnání. Ukončil jsem zkreslování stávajicího stavu Lachemy, ukončil a odevzdal do provozu několik staveb jako Sklad benzénu, Rekonstrukci závodní jídelny s krytem CO, Závodní vozovky, Závodní osvětlení a Svařovnu. Přestal jsem mít na starosti stavební údržbu fabriky, ale zato jsem převzal stavební stránku investiční výstavby. Téměř 20ti milionový projekt se měl stavět na přilehlé bažině. Základy se musely začít dělat v zimě kdy vše bylo zmrzlé, poněvadž jinak se na staveniště nedalo ani vstoupit. Začal jsem stavbou splaškové a chemické kanalizace, elektrickými kablemi, silnicemi, oplocením a novým kolejištěm. Pak jsem pokračoval výstavbou kotelny s výrobou 20 tun páry hodinově a to včetně 80 m vysokého komínu a třemi mohutnými tanky na skladování mazutu. Měl jsem na starosti výstavbu velkých skladů a transformační stanice. Do toho vpadly dvě další stavby. Jednak to byl Feropur - výrobna materiálu na odkujování plechů pro VP Frýdek-Místek. Celá stavba se zajištovala vlastními zaměstnanci v rámci pracovních brigád. Tato 16 hodinová denní aktivita v průběhu všech sedmi dnů v týdnu mi spadla do klínu. Koncem roku jsem pak dostal na starost ještě jednu, stejným způsobem zajišťovanou stavbu - Výrobnu čistých plynů. Samozřejmě vše v rámci stalého měsičního platu.

Toho nebylo dost, tak jsem sehnal finanční prostředky, vyprojektoval a pak řídil a vlastnoručně stavěl novou loděnici pro svůj jachtařský oddíl. Byla to akce Z v počáteční hodnotě 1,2 milionu. Město mě obdařilo dalšími třemi Akcemi Z - Betonovými cestami v městkém parku, výstavbou Samoobsluhy v blízké obci Šunychl a stavbou přírodního koupaliště na štěrkovně v Šunychlu. V Šunychlu jsem stavěl loděnici, takže stavbu samoobsluhy a přírodní koupaliště jsem měl při jedné cestě. Navíc dvakrát v týdnu jsem začal jezdit do Ostravy na angličtinu, připravoval jsem se na kapitánské zkoušky v Polsku a začal stavět Nike. Závodní výbor na mne hodil rekonstrukci podnikové chaty v Beskydách. Navíc jsem byl zvolen do prvního předsednictva Českého jachetního svazu v Praze, kde jsem zastával funkci předsedy učebně metodické komise a dodatečně jsem si vybral činnost v komisi námořního yachtingu. Ani nevím, jak jsem v tomtéž roce ještě stihnul tři námořní plavby. Měl jsem 26 let a byl jsem plný elánu, ideí a energie a také jsem již byl několik let ženatý.

Koncem roku 1969 jsem jednak musel omezit svou veřejnou činnost a začít se více věnovat stavbě Nike. S pochopením jsem opustil komisi výstavby MěNV a začal jsem hledat náhradníka za sebe na okresní jachetní svaz. Definitivně jsem přestal se závodním okruhovým jachtingem a věnoval se čistě námořnímu jachtingu, čemuž zpočátku definitivně nebyli rádi kolegové jachtaři z mateřského oddílu. V listopadu 1969 jsem požádal o uvolnění z funkce předsednictva OV ČSTV v Karviné (viz příloha č.11). Tomu však nebylo vyhověno a zůstal jsem v předsednictvu až do skončení volebního období. Přes veškerou ostatní aktivitu, příprava na OSTAR 1972 probíhala zdárně, jak uvádní zhodnocení plnění plánu ze dne 15.11.1969 (viz příloha č.12).

Největším úspěchem roku 1969 bylo získání pomoci podniku Lachema n.p. Vedení podniku pod vedením ředitele Ing.Vyskočila mne zbavilo největšího problému spojeného se startem v závodě. Ve spolupráci s nadřízeným orgánem slíbilo zajistit vybavení z dovozu, které bylo bezpodmínečně nutné pro přijetí na závod. Postarali se o dovoz záchranného ostrůvku, vysílačky a nezbytného sextantu spolu s kompasem. Navíc mi vedení bezplatně poskytlo nepoužívanou budovu starého nečinného provozu, ve které jsem mohl začít stavět Nike. Lachema také vytiskla na svůj náklad propagační brožůrku s informacemi o OSTAR 1972. Nemohl jsem si přát nic lepšího. Byla to ta nejlepší inspirace jak v samotném zaměstnání, tak i v přípravě na závod (viz příloha č.13).

 pri13x01.jpg (60827 bytes)

Rok 1970 byl rokem příprav pro loď i posádku. Počátkem dubna 1970 byl zpracován upřesněný plán pro rok 1970, 1971 a 1972 (viz příloha č.14). Předsednictvo OV ČSTV v Karviné věnovalo neobyčejnou pozornost celé akci. Šlo přece o akci schválenou konferenci a předsednictvo OV vyžadovalo osobní a písemnou informaci o průběhu a plnění plánu akce každé dva měsíce. Na schůzi předsednictva OV ČSTV v Karviné byl dne 1. června 1970 odsouhlašen upřesněný dubnový plán (viz příloha č.15) a současně zaslán předsedovi Českého jachetního svazu Dr. Jiřímu Reichovi dopis se žádostí o zařazení akce do plánu mezinárodních zahraničního styků (viz příloha č.16).

Zařazeni do plánu mezinárodních sportovních styků, ať již formou reprezentace nebo formou mezinárodního oddílovéch styku bylo základní podmínkou pro další činnost v roce 1971, kdy bylo nutno udělat zkušební a povinnou nominační plavbu. Jak je patrno z přílohy, žádost byla zaslána doporučeně, nikdy na ní ale nebylo svazem odpovězeno. Žádost byla absolutně ignorována a samozřejmě do plánu nebyla zařazena.

Je nutno zdůraznit, že v roce 1969 v důsledku federalizace vznikl Český a Slovenský svaz jachtingu. Předsedou Českého svazu se stal Dr, Jiří Reich a místopředsedou byl můj dlouhodobý přítel, nestor a oddílový trenér Leo Trynka. Já sám jsem byl zvolen do předsednictva ČYS a vykonával jsem funkci předsedy účebně metodické komise, to je měl jsem na starosti zajištování a organizaci školení trenerů, rozhodčích, měřičů plachet, jakož i tisk metodického a učebního materialu (učebních skript). Na schůze jsme jezdili s Trynkou společně z Bohumína a měli dost času na dlouhohodinné diskuse na téma jachtingu.

V roce 1969 byla rovněž zlegalizována Komise námořního jachtingu. Nevím na jaké bázi fungovala předtím - pravděpodobně jako metodická komise při některé místní pražské tělovýchovné jednotě, ale v roce 1969 byl do předsednictva ČYS zvolen Ing. Záruba a dostal na starost námořní yachting. Z titulu své funkce a podle stanov ČSTV si mohl utvořit a jmenovat pomocný orgán - v daném případě Komisi námořního yachtingu. Tím Ing. Záruba byl automatický předsedou KNY a jako členy své komise si vybral všechny členy bývale KNY. Já jsem měl samozřejmě zájem pracovat v KNY a z titulu člena předsednictva ČYS jsem si vybral dodatečnou činnost v KNY. Toto bylo stvrzeno zápisem ze schůze předsednictva. Zúčastnil jsem se první oficiální (ustanovující) schůze KNY při ČYS a tím vlastně má činnost v KNY začala a skončila.

Nikdy jsem nedostal pozvánku a nikdy nebyl uvědoměn o další schůzi KNY. Když jsem se dověděl o proběhlé schůzi a zeptal se proč jsem nebyl uvědoměn, Dvořáková mi pověděla, že nemají peníze na mé cestovné. Vysvětlil jsem ji, že jezdím do Prahy téměř každý týden a že si mohu upřesnít termín příjezdu. Schůze byly pozdě odpoledne po pracovní době, takže účasti jsem nemohl narušit svou pracovní činnost. Do Bohumína jsem se mohl vracet nočním vlakem a ráno jsem jako vždy byl na svém pracovišti. S radosti přijala mé zdůvodnění, ale příště jsem opět nebyl uvědoměn. Schůze prý byla svolána narychlo. Další výmluvou bylo sdělení, že neměli nic důležitého na projednání a že si mysleli, že má přítomnost není nutná. A tak to šlo pořád dále.

V KNY bylo Brno zastoupeno Vaculkou a Jardou Dřevem. Vaculka se schůzi téměř nezúčastňoval, ale Jarda Dřevo byl aktivní. Od něho jsem se dověděl občas termín další schůze KNY a k překvapení Dvořákové jsem se několikrát na schůzi objevil. Na jedné jsem přednesl návrh vytisknuti třech skript (viz příloha č.40) Dokonce jsem předložil rukopisy k posouzení. Byla to Jachtařská etiketa, Signalizace a Námořní kompasy. Z dnešního hlediska to nebylo nic extra, tehdy však nebyla k dispozici absolutně žádná literatura kromě Maximovičova skriptu a osmistránkového výcucu z Meteorologie udělané členem KNY Černým. Návrh, mi pro absolutně nevysvětlitelný důvod, se setkal s odporem Dvořákové a byl zamítnut. Skripty jsme pak vydali na kraji sami a měly pochopitelně velký ohlas.

Na další schůzi se jednalo o školení námořních jachtařů a utvoření předpisů. To již jsem měl dipolom instruktora námořního yachtingu v Polsku a znal jsem dokonale strukturu a problémy polského námořního yachtingu. Měl jsem těžké chvíle vyjádřit se k čemukoliv. Když jsem se pak zúčastnil další schůze, Dvořákova neobyčejně rychle schůzi ukončila. Bylo mi absolutně jasné, že jsem nevítaným vetřelcem, který by mohl vidět příliš moc pod pokličku činnosti KNY.

Nicméně jsem se nevzdal. Při první příležitosti jsem po skončení schůze předsednictva ČYS pozval Ing. Zárubu do Pařížské kavárny na Poříči. Chtěl jsem se dovědět od samotného předsedy co má komise v plánu a jaký je její cíl v další činnosti a sladit to s mou roli. Mé pokusy byly marné. Na cokoliv jsem se Ing. Záruby dotázal, tak mne odkazal na Dvořákovou a náš rozhovor svedl na diskusi o autokormidle na jeho lodi. Vymyslel si větrnou korouhvičku upevněnou na zadním stěhu hlavního stěžně vysoko nad úrovní jeho bezanu. Formou nějakých táhel chtěl kormidlovat loď. Marně jsem mu vysvětloval technické problémy jeho vynálezu. Výsledkem naše několikahoddiné schůzky bylo jen mé osobní přesvědčení, že Ing.Záruba je jen malička ukázková figurka a že za vším pevně stoji a rozhoduje Dvořáková, které já absolutně nesedím do jejího krámu.

Předsednicto prvního Českého svazu yachtingu bylo zvoleno na dvouleté období, které končilo v roce 1970. Po schůzce s Ing. Zárubou mi bylo jasné, že přestože jsem členém KNY na základě schválení předsednictva ČYS, nemám šanci prorazit ochranné zdi této pevnosti, které velela Dvořáková. Měl jsem také dost svých starostí s přípravou na OSTAR 1972 a tak jsem nekandidoval do dalšího volebního období a také jsem zanechal marných pokusů o činnost v KNY. Ostatně měl jsme dost práce v krajské KNY, jejíž jsem byl předsedou. V každém případě jsem pocítil silnou dominaci Prahy, která připouštěla existenci Brna, ale absolutně nic nechtěla slyšet o Severomoravském kraji, kde námořní činnost již tehdy byla v plném aktivním proudu.

Musím tady uvést rovněž další dva fakta. Jednat to, že o můj plán měli zájem téměř všichni členové předsednictva ČYS a běhém mého funkčního období v létech 1969-1970 bylo vzneseno mnoho osobních dotazů na schůzích předsednictva na přípravu a průběh OSTAR 1972, takže členové předsednictva byli důkladně obeznámení s akci. Rovněž KNY, to je především Jarmila Dvořáková měla kompletní přehled o akci. V roce 1979-1970 Dvořáková byla rovněž členem předsednictva ČYS a dále pak v roce 1971-1972 jsem se s ní setkával téměř jednou měsíčně. Musel jsem projít řadou očkování. Měl jsem mezinárodní očkovací průkaz a mnohá očkovaní byla základní podmínkou pro návštěvu mnoha zemí. Abych vůbec mohl všechna očkovaní mít, musel být sestaven harmonogram očkování a procedůra trvala asi jeden a půl roku. Očkování se mohlo provádět jen na Hlavní hygieně v Praze, kde shodou okolnosti sestřičkou doktorky která prováděla očkování byla právě Jarmila Dvořáková. Samozřejmě, že při každé očkovací návštěvě se diskutovalo o OSTAR 1972. Takže vedení komise námořního yachtingu bylo průběžně informováno a kompletně znalo stav věcí.

Přípravy v roce 1970 probíhaly zdárně. Do akce bylo rovněž zapojeno téměř třicet výrobních podniků u nás, které přislíbily pomoc ve formě svých výrobků v záměnu za testaci a propagaci. V říjnu 1970 akce dostala definitivní a konkrétní obraz, na zakladě čehož byl zpracován upřesněný plán (viz příloha č.17). Tento plán pak byl projednán a schválen na všech stupních tělovýchovy. Byl rovněž schválen mým zaměstnavatelem a měl být podkladem pro Český jachetní svaz k vyřízení všech zbývajících formalit spojených s výjezdem. Rovněž na základě požádavku předsednictva ČYS veškerá schválení byla adresována přímo na ČYS.

Plán byl schválen následujicími orgány: (viz příloha č.18)
Lachema n.p. Bohumín - Zaměstnavatel
Oddíl a TJ ŽD Bohumín
Okresní výbor ČSTV Karviná
Oblastní Jachetní svaz Karviná

NikeKostraBok.jpg (14143 bytes)

Plán byl zaslán i na další orgány, ale jejich vyjádření nepřišlo na čas a bylo pak součásti dalšího upřesněného plánu, jako na příklad schválení Krajským jachetním svazem Severomoravského kraje.

Osobně jsem vše poslal tehdejší sekretářce svazu Jindře Černé k dalšímu vyřízení (viz příloha č.19). Nevím z jakého titulu, ale Jindrá Černá byla přítomná na všech schůzích KNY, kterých jsem se osobně zúčastnil. Černá nebyla oficiálním členem KNY - tím byl jen její manžel Gustav Černý. Podlé mé zkušeností Černá tvořila s Dvořákovou dvojici, která řídila celou námořní činnost. V podstatě co nevyřídila Dvořáková, toho dosáhla Černá.

Veškerá má jednání s členy KNY, včetně Dvořákové, a stejně tak jednání s členy vedení ČYS bych popsal jako velmí přátelské ve velmi přátelském ovzduší. Vždy jsem obdržel přísliby pomoci, samozřejmě vždy jsem byl požadán o patřičná vyjádření a doporučení nižších orgánů, která v podstatě značně prodlužovala proces projednávání. V mém případě jsem s tímto jejich požadavkem nikdy neměl problém, poněvadž vždy jsem postupoval od spodu směrem k vrchnímu vedení a patřičné doklady jsem vždy míval uděleny již v předstihu.

ZvrchuLadaJa.jpg (20766 bytes)

V každém případě vše vždy vyhlíželo zdarně. Všechny požadované formality byly vyřízeny a jediné co zbývalo bylo zařazení akce do oficiálního plánu zahraničního styku ČYS, což bylo přislíbeno a schváleno ČYS. Zbývalo jen podání plánu na ÚV ČSTV.

Táto závěrečná fáze skončila vždy stejným výsledkem I během následujících let - absolutní ignoraci ze strany vedení svazu. V daném případě vše zůstalo v šuplíku Černé, která se ani neobtěžovala akci pojmout do návrhu plánu, vůbec již nehovoře o podání plánu na ÚV ČSTV. Nikdy se nikde neobjevil žádný zápis nebo informace z dalšího projednání akce, nikdy se mi nepodařilo z vedení yachtingu vypáčit jakoukoliv odpověď - už vůbec nemluvě o napsaném vyjádření, byť by to bylo jen samotné zamítnutí.

počátkem roku 1971, po schválení a zveřejnění plánu mezinárodních styků ÚV ČSTV, se zjistilo že akce není v plánu a že nikdo z ČYS nepožádal o její zařazení do plánu. To mělo katastrofální dopad na celou plánovanou akci se zkušební a nominační plavbou.

Rok 1971 začal problémem. Tajemník OV ČSTV v Karviné Vladislav Pecikiewicz zjistil hned počátkem ledna 1971, že plavby nejsou zařazeny do plánu mezinárodních sportovních stzků a ani do plánu oddílových zahraničních styků ÚV ČSTV a okamžitě zalaroval předsednictvo OV. Pochopitelně předsednictvo pozastavilo podporu akce hned na první schůzi do doby vyřešení výjezdu (viz příloha č.20). Předsednicto ale současně vynaložilo veškeré úsilí o zjištění příčin nezařazení akce do plánu MSS a také okamžitě začalo jednat o dodatečné zařazení do plánu MSS.

Předseda OV ČSTV Stanislav Marošek volal vedení jachetního svazu a žádal okamžité zaslání dokladu o schválení akce. Přišel nic neříkajíci doklad ze dne 15. února 1971 a jen podle podpisu je možno poznat, že ho napsala sekretářka Černá. Doklad oznamuje, že Český jachetní svaz předkládá žádost o schválení, ale není uvedeno komu a kdy, není uvedeno na které schůzi předsednictva se o věci jednalo. Je zmínka o KNY, která doporučila a schválila cestu - KNY však nikdy podobný doklad nebyla ochotna poskytnout. Doklad nic nehovoří o zařazení do plánu MSS na rok 1971 a jen se zmíňuje o nutnosti zařadit akci do plánu MSS na rok 1972. Na dokladu chybí jméno a funce pracovníka zodpovědného za vyhotovení dokladu (viz příloha č.21). S takovým dokladem předsednictvo OV nemohlo být spokojeno a zažádalo o nový, konkrétní a řádně ověřený dokument.

pri21.jpg (28348 bytes)

Tajemník OV ČSTV mi okamžitě sjednal schůzku s Dr. Františkem Kroutilem, vedoucím mezinárodního oddělení ÚV ČSTV, na kterou jsem se dostavil 19. února 1971. Na schůzku byl za svaz přizván předseda Dr.Reich a sekretářka Černá. Bylo dojednáno, že s ohledem na prošvihnutý termín, je nutno akci přehodnotit na expedici a zpracovat plán a zaslat přímo na sekretariat ÚV ČSTV. Dr. Kroutil slíbil podporu akce.

Akce byla přejmenována na expedici, udělal se nový plán v tvrdých luxusních složkách (viz příloha č.22) a ten se doložil veškerým doporučením a OV ČSTV v Karviné to poslalo se schválenou a oficiální žádosti na sekretariát ÚV ČSTV (viz vložka č.23). Já jsem pak svůj záznam ze schůzky a jedno vyhotovení plánu poslal Jarmile Dvořákové (viz příloha č.24).

VhaleHotov.jpg (15584 bytes)

Počátkem března přišel z ČYS na OV ČSTV v Karviné nový, tentokráte více podrobný a také podepsaný a orazítkovaný doklad ve věci schválení akce (viz příloha č.25). Hovoří se v něm jenom o roku 1972 a o doporučení, aby se Český jachetní svaz pravidelně čtvrtletně zabýval přípravou akce. Pomoc ČYS pak spočívala pouze v tom, že jsem jim na jejich žádost posílal nové a nové plány.

Koncem března OV ČTV zjistilo, že Expedice Atlantik 1972 nebyla na ÚV schválená (zamítnutí nebylo nikdy provedeno písemně). Nezbytnou zkušební a nominační plavbu bylo nutno zajístit vyloženě soukromou cestou se všemi potížemi spojenými s touto formou vycestování. Toto závěrečné rozhodnutí se však již očekavalo a naštěstí celá posádka si načas požadala o devizový příslib. V této fázi zbývalo jen čekat na rozhodnutí banky a nadále a nezlomně pokračovat v technické přípravě akce.

Dalším problémem byly patřičné doklady opravňující k vedení plavidel. KNY přes žádosti neměla absolutní zájem zorganizovat potřebné kapitánské zkoušky. Proto jsem pokračoval ve studiu v Polsku a v dubnu 1970 jsem obdržel polský kapitánský diplom č. 163 (viz příloha č.26). Dával jsem však přednost českosloveným dokladům a okamžitě jsem žádal KNY o vydání odpovídajicího průkazu způsobilosti k plavbě na základě polského dokladu. Celý rok jsem neobdržel žádnou odpověď.

Konečně koncem dubna jsem obdržel průkaz D, který jen potvrdil způsob práce vedení jachtingu. KNY nemohla dovolit, aby nějaký jachtař z perifejního Bohumína měl první kapitánský diplom. Polský diplom byl dostatečným nátlakem, aby KNY bez uvědomění krajů (kde byli i další čekající zájemci) zorganizovala zkoušky pro své dva členy. Nemám v úmyslu snížit hodnotu kapitánských zkoušek a jsem přesvědčen, že jak Ing.Maximovič tak Dušan Vaculka měli patřičnou znalost a praxi k obdržení dokladů - navíc jsme vždy byli v dobrém přátelském styku, chci jen poukázat na práci KNY. Aby se potvrdila dominace Prahy, Ing. Maximovič obdržel diplom č.1, Brno muselo být na druhém místě a proto Dušan obdržel diplom č.2 a Konkolski z nějakého Bohumína obdržel diplom č.3, i když byl držitelem kapitánského diplomu o plný rok dříve (viz příloha č.27). Je to malichernost, nad kterou jsem tehdy jen mávnul rukou, ale je to důkaz praxe tehdejšího vedení.

VeDverichJer.jpg (12699 bytes)

Na doplněk jen uvedu, že KNY odmítala zorganizovat kapitánské zkoušky po řadu dalších let pro další zájemce. Z praxe předsedy severomoravské KNY uvedu alespoň jeden výstražný příklad. Člen oddílu Český Těšín a později člen TJ ŽD Bohumín, Ing. Tadeáš Rusek měl všechny nižší oprávnění udělaná u nás a duplikovaná v Polsku. Měl několikanásobně více než potřebnou námořní praxi a několikrát jsme marně žádali o uskutečnění zkoušek pro něho, jakož pro další jachtaře z kraje. Po několika létech čekání se Ing. Rusek rozhodl udělat zkoušky v Polsku, odkud se vrátil s kapitánským diplomem. S doporučením KNY SM kraje požádal KNY v Praze o uznání polských zkoušek a o vystavení našeho dokladu. Jednoho dne za mnou přišel celý vzrušen s dopisem od Jarmily Dvořákové. Ta mu žádost zamítla s odůvodněním, že kapitánské zkoušky v Polsku nejsou na patřičné úrovní. Ing. Rusek byl mladý zapálený jachtař, kompletně znechucen jednáním KNY v Praze a o rok později se nevrátil z plavby na polské jachtě a vyemigroval do Austrálie.

Po zamítnuti Expedice Atlantik 1972 bylo nutno zvolit novou cestu jak zajistit zkušební a nominační plavby. Původně šlo o jednu plavbu na Island, během které se měla výměnit posádka na jednotlivých úsecích. Při novém - soukromém - zabezpečení plavby bylo plavbu nutno rozdělit na dvě časově kratší samostatné části. Při výjezdu delším než 30 dnů cestovní povolení mohlo vydat jen krajské OVB přes doporučení okresního OVB a to by si vyžádalo podstatně delší čas jednání. Samozřejmě, že bylo nutno zpracovat a schválit další plán akce (viz. příloha č.28). Jak je zřejmé z titulní stránky nového plánu, tento plán byl opětovně schválen Okresním jachetním svazem v Karviné dne 30. května 1971 a Krajským jachetním svazem dne 20. června 1971. Nutnost nového plánu se zdůvodňuje těžkostmi s vízy a letenkami, toto však bylo perfektně zajištěno. Hlavním důvodem byl fakt, že plán nebyl svazem jachtingu zařazen do plánu mezinarodních styků a výjezd se musel řešit soukromou cestou.

Zkušební plavby se zúčastnil Richard Konkolski, Vladimír Měkýš, Jiří Vrožina a Miroslava Konkolska. Všichni vypluli na základě soukromých devizových příslibu. Plavba trvala od 17. července 1971 do 19. srpna 1971 a byla 1,362 mil dlouhá. Během plavby se úspěšně otestovala Nike. Samotný průběh zkušební plavby je podrobně popsána v samostatné části - viz Zkušební a niminační plavba. Rovněž byl natočen čtyřdílný televizní film, který byl vysílán pod názvem - Jak jsme pluli za Vikingy.

Nominační plavba měla jiný problém - jak získat povolení výjezdu. Konkolski neobdržel druhý devizový příslib pro rok 1971. Byla udělána intervence u Ing. Smíška na Ústřední SBČS v Praze, ale to nepomohlo. Nakonec Český jachetní svaz KNY vydala písemné povolení k realizaci nominační plavby, na zakladě kterého se zajístily výjezdní doklady (viz příloha č. 29).

Na základě tohoto povolení a podle běžné tehdejší zvyklosti, Okresní oddělení VB v Karviné vydalo třicetidenní výjezdní doložku do Švédska, Dánska, Norska. Toto oprávňovalo výjezd na otevřené moře, ale nedovolovalo vstup do cizích kapitalistických zemí. Proto bylo nutno na poslední chvíli změnit trasu i časovou délku nominační plavby tak, aby se splnily požadavky organizatorů OSTAR 72.

Samotná nominační plavba pak proběhla nonstop z polského přístavu Svinoústí kolem dánského polostrova až k břehům Anglie a zpět přes Kielský kanál do Svinoústí. Plavba trvala od 31. srpna 1971 do 27. září 1971 a byla 1,654 mil dlouhá. Během plavby se splnily podmínky pro přijetí na OSTAR 1972 a organizátoři akceptovali Konkolského účast. Průběh je podrobně popsán v samostatné části - viz. Zkušební a nominační plavba.

Přes veškeré problémy všechny úkoly plánu pro rok 1971 byly splněny. Dne 25. října 1971 bylo provedeno písemné vyhodnocení a zasláno na všechny orgány včetně ČYS (viz příloha č.30).

NaTraktoruKomin.jpg (13214 bytes)

Současně byl také zaslán upřesněný plán na rok 1972 (viz příloha č. 31). Z písemného vyhodnocení jsou zřejmá dva fakta. Jednak je ve vyhodnocení již zmínka o návratu z OSTAR 72 solo cestou kolem světa jako jedna jedna z alternativ návratu a dále pak doklad o splnění podmínek pro udělení titulu mistra sportu.

splnění podmínek titulu mistra sportu a jeho neudělení je dalším obrazem tehdejší činností vedení svazu yachtingu. V roce 1971 byla jednotná sportovní klasifikace již dobře zavedena. Rovněž KNY již měla několik let vydany předpisy na hodnocení námořních plaveb a udělování výkonnostních tříd a sportovních titulů. Každoročně byly ověřeny lodní deníky a uděleny body, které spolu s body okruhových jachtařů činily základ pro hodnocení jednotlivých oddílů. Každoročně byl vyhotoven seznam pořadí jednotlivých oddílů podle dosažených bodů a samozřejmě zveřejněn.

V mém případě jsem za samotnou nominační plavbu v roce 1971 získal dostatečné množství bodů na udělení titulu mistra sportu. Jednou z jiných podmínek pro uděleni mistra sportu bylo získání ve třech po sobě jdoucích letech dostatečný počet bodů pro udělení první výkonnostní třídy. Já jsem v poslednich třech létech získal 4x body pro první třídu. Vše bylo ověřeno a body přiznány v celoročním vyhodnocení. Tudiž již v roce 1971 jsem dvojnásobně splnil podmínky pro udělení titulu mistra sportu. KNY a ČYS to však ignorovala. Po další čtyři roky až do roku 1975, mateřský oddíl jachtingu ŽDB nárokoval s patřičným doporučením ostatních složek tělovýchovy udělení titulu. Tyto žádosti však byly absolutně ignorovány a oddíl nikdy neobdržel žádnou odpověď v této záležitosti.

Musím se zmínit o další skutečnosti, která byla pozdějí využíváná k mému neprospěchu. Po bourlivých létech 1968 a 1969 jsem byl při prověrkách v roce 1970 označen za organizátora pravicového hnutí na závodě a brzy jsem pocítil důsledky tohoto označení. Předně jsem byl zproštěn funkce v zaměstnání s patřičným snížením platu. Štěstí jsem měl v tom, že jsem vedl 20 milionou investiční výstavbu plus další dvě 5ti milionové stavby, které byly před dokončením. Poněvadž jsem byl jediným stavařem ve fabrice a vedl jsem stavby od samotného počátku a poněvadž šlo o velkou investici a neměli za mne náhradu, zůstal jsem dále zaměstnacem. Dostal jsem však šefa, který byl mým dobrým kolegou a navíc byl velmi rozumný. Prostě mi řekl: "Ríšo, prosím tě dělej co jsi dělal. Já tomu absolutně nerozumím. Jen mi řekni co mám dělat a já ti budu pomáhat jak budu moci."

Starého ředitele vyhodili a novým se stal bývalý personální náměstek bez patřičného vzdělání. Měl jsem kvůli jeho neschopnosti dost problému v minulosti a hodněkrát jsem ho vytahoval z bryndy. Naštěstí ctil mne jako odborníka a nedělal mi větši potíže při mé další sportovní činnosti.

Přesto jsem se ocitl v paradoxní situaci. Na jedné straně jsem jako "pravičák" neměl nárok ani na výjezd býť jen do Polska a jen shodou okolnosti mi zůstalo zaměstnání, na druhé straně jsem byl v předsednictvu OV ČTO v Karviné, které mne nechtělo zprostit z funkce ani přes mou žádost. Největší štěstí jsem měl ale v tom, že pražští funkcionáři jachtingu o této mé situace nevěděli ani po řadu dalších let - až do konce roku 1974. Jsem absolutně přesvědčen, že by této mé situace okamžitě využili k likvidací mé sportovní činnosti na samém počátku.

Dalším nezapomenutelným zážitkem byla situace kolem Nike. Stavba je popsána v samostatné kapitole, ale zde se musím zmínit alespoň o některých málo známých detailech. Počátkem dubna 1971 Nike byla vyvezena z haly a postavena na volné prostranství před stolářskou dílnou. Tam jsem dokončoval takeláž a vnitřní vybavení. Na přídi a záchranných kolech se lesklo jméno NIKE a já byl v jednom fofru se svými pomahajicími přáteli. Blížil se termín křtu a spuštění lodě na vodu.

Jednoho dne přišel za mnou s otázkou spolučlen oddílu Pepík Plinta, který byl současně členem předsednictva nadřazené tělovýchovné jednoty. Zeptal se mne kdo bude křtít Nike. Já mu jen opověděl Mirka (má žena). Co kdybychom Ti našli kmotru, on na to. Kdyby byla bohatá, neměl bych nic proti tomu, odpověděl jsem a tím diskuse skončila. Neměl jsem tenkrát ani potuchy co z toho později vyleze.

Týden později mi Pepík sdělil, že kmotrou bude manželka ředitele ŽDB. Za další týden se Pepík objevil znovu, tentokrátem s kusem papíru. Pověděl mi, že předsednictvo TJ ŽDB ztrávilo celé jedno odpoledne diskusi nad jménem lodě a dal mi seznam asi sedmi jmén. Nevěřil jsem svým očím. Jméno Nike tam definitivně nebylo. Zato jsem si mohl vybrat něco jako Družba, Mír, Osvobození, Pomoc a na napsání jednoho jména bych asi musel Nike prodloužít o celý metr. Jméno znělo "50 let výročí založení Komunistické strany Československa". Přátelsky jsem mu řekl, hleď Pepíku běž do prdele I s těmí paprďoly z výboru. Jméno Nike je již vybrané a napsané, bylo to I v novinách a na televizi a tak to zůstane. Pepík odešel.

Za týden Pepík opět volal. Hleď Ríšo, nebuď tvrdohlavý. Chceš jet nebo ne. Oni pošlou malíře a ten vše přemaluje. Moc jsem na vybranou neměl. Vybral jsem si jméno Mír. Bylo to to nejpřijatelnější co jsem si mohl vybrat. Poprosil jsem kolegy ať acetonem odstraní nápisy Nike a zhnuseně jsem ten den odešel domů.

V té době jsem měl také malý zadrhel ve fabrice. Tak zvané zdravé jádro mi chtělo zkomplikovat dokončovací práce na Nike a našeptalo ideu svému kolegovi, který byl bezpečnostní technik, že by mi mohl zarazit práci v závodě na základě bezpečnostních předpisů. Dověděl jsem se o chystaném tahu včas a rychle jsem si udělal bezpečnostní kurs a zkoušky na dřevoobráběcí stroje. Když mne pak bezpečák zavolal a řekl mi, že nemohu používat závodní stolárnu z důvodu bezpečnostních předpisů, předložil jsem mu své čerstvé oprávňující doklady a tím jsem vyrazil celé skupince dech až do mého výjezdu. Dokonce se pak někteři z nich přišli se mnou loučit až na hraniční přechod.

Ve stejné době jsem měl ohromné fofry při své dobrovolné práci v městské komisi výstavby. Spolu s vedoucím štěrkovny v Šunychlu Ing. Stvorou jsem dokončoval výstavbu přírodního koupalistě v hodnotě 2 milionů, která se stavěla formou tak zvané akce Z, to je dobrovoulnou brigadní činnosti občanů. Současně jsem stejnou formou vedl a stavěl betonové chodníky ve staré části městkého parku a dokončoval jsem výstavbu samoobsluhy v Šunychlu. Navíc jsem končil 1,2 milionu nákladnou stavbu loděnice na Štěrkovně, na kterou jsem nejen sehnal finannční prostředky a namaloval plány, ale kterou jsem jsem denně řídil a samozřejmě u toho makal. To vše samozřejmě zdarma a po pracovní době.

phpokrtu.jpg (10439 bytes) Nike u nové loděnice

Dne 21. června 1971 proběhla kolaudace a 3. července 1971 proběhlo slavnostní předání loděnice a přírodního koupalistě do užitku a současně proběhl křest lodě. Předtím jsem samozřejmě dokončil stavbu Nike a převezl ji k loděnici, kde se dělaly poslední dodělávky. Písmomalíř, který měl namalovat nové jméno na loď byl nějak zaneprázdněn a nechal si to na poslední chvíli.

 PhNikeJerab.jpg (12674 bytes)

Původně Nike měla být zavěšená na autojeřábu na okraji štěrkovny a po křtu měla být spuštěna na vodu. Přišel však silný liják, namočil břeh a autojeřáb se začal povážlivě naklánět a my museli rychle spustit Nike na vodu. Ceremonie křtu se musela trochu pozměnit. Samozřejmě, že písmomalíř již nebyl schopem malovat ve vodě, tak jsme vystřihli jméno ze samolepící černé pásky a měli jsme v plánu jméno dočasně na Nike nalepit, tomu však zabránila další příhoda.

PHUpontonu.jpg (9301 bytes) Príprava ke křtu

Zatím co já lítal kolem stavby a kolem příprav slavnostního předání, Láďa Měkýš a několik dalších námořních jachtařů z kraje se ujalo dokončovacích prací Nike a začali stavět stěžeň. Stěžeň jim spadl do vody, naštěstí u kraje štěrkovny, poněvadž trochu dále bylo až 50 metru hloubky. Nic se v podstatě nestalo. Když jsem přiběhl, stěžen již byl na plovoucím pontonu a bez dalších problému jsme ho postavili. Při tom shonu a poplachu hoši však zapoměli nalepit na Nike nové jméno. Příští den při křtu lelo jako z konve a již se to pak nedalo udělat na mokrý lodní bok a tak Nike zůstala beze jména.

PhVlajkyJa.jpg (8120 bytes)

Ve slavnostní den lelo a vše kolem jen čvachtalo. Závodní autobus přivezl funcionáře města, okresu i kraje a slávnostní předání proběhlo v perfektní atmosféře v nové oddílové klubovně při teplu praskajícího ohně v novém krbu. Teprvé v průběhu oslav se manželka podnikového ředitele ŽDB dověděla, že je vlastně budoucí kmotrou. Mezitím než jsem Štěpánce Liškové vysvětlil jak takový lodní křest probíhá nasedli jsme do autobusu, abychom v suchu dorazili k samé vodě. Po otázce kmotry jak se vlastně loď má jmenovat jsem si uvědomil, že Nike stále ještě může být Nike a vysvětlil jsem ji, že původně jsme s Mirkou vybrali jméno Nike, ale že výbor TJ zasedal a vybral řadu jmén jako Družba, Pomoc, atd… a dodal jsem ale, že ona jako kmotra má právo si vybrat jméno dle vlastního výběru.

Komotra se na mne podívala a řekla: "To jméno Niké se mi ale líbi, je to takové božské". Do toho vpadl předseda národního výboru Ševčík: "No jo, ale měli bychom to pojmenovat něco jako Družba, Pomoc, nebo něco takového". Samozřejmě, že k diskusi se přidali další funkcionáři a já se již do toho nemohl míchat

.Autobus přijel až k vodě a hosté se ustavili na dřevěném podiu. Slavnostní chvíli respektoval I déšť, který dočasně ustál. Břeh byl zaplněn dešníky pod kterýmy se schovávali příznivci. V pozadí stála dechovka a vyhrávala. Já jsem samozřejmě vkládal všechny své finance do stavby Niké a musel jsem si přivydělávat jak se dalo. Hlavně jsem projektoval roddinné domky a dělal stavební dozor, ale také jsem po sobotních nocích hrál s orchestrem a kamarádi přišli mi pomoci udělat slavnotní chvíli ještě více slavnostnější.

Za bouchání raket a dělobuchu jsem vedl kmotru po dřevěných fošnách až k vodě. Tam jsme nasedli na motorák a odpluli k zakotvené Nike. Kmotra vzala do rukou zavěšenou láhev šampanského, rozpřáhla se a otočila tvář ke mne s otázkou: "Tak jak ji mám nazvat". Já jen pokrčil rameny a odpověděl: "Jste kmotra, je to na Vás".

PhVlajkoslava.jpg (6355 bytes)

"Křtím Tě jmeném…", zazněla slova, láhev se zhoupla, chytila příď a nerozbita odskočila. Kmotra duchapřítomně popadla houpající se láhev, opět se rozpřahla a flaška proletěla vzduchem se slovy: "Křtím Tě jménem Nike, přeji Ti vždy dobrou plavbu a šťasný návrat domů".

Jiří Suchora, předseda oddílu a spoluzajištovatel stavby loděnice v poslením okamžiku roztáhl dešník, chránic nás všechny před pěnou šampaňského. Vešli jsme s kmotorou na Nike a vypili skleničku na počest bohyně Nike. Byl jsem v sedmém nebi. Zvedl jsem kotvu, udělal malé kolečko s lodi a opět zakotvil. Nalodili jsme se na člun, přijeli k břehu a za veselé hudby dechovky a střelby raket šli zpět po prknech k podiu.

Při pohledu na čestnou tribunu jsem cítil napěti na všech tvářich. Po odplutí kmotry si všichni uvědomili, že se vlastně nakonec nedomluvili na jménu. Viděli křest, ale nevěděli jaké jméno loď dostala. Ticho přerušil ředitel Ing. Liška. Jak jsme se dostali jen trochu na doslech tak vzduchem proletěla otázka: "Tak jak jsi to vlastně pokřtila". "No, Nike, né", zněla odpověď a Nike zůstála Nike.

phkrest.jpg (7739 bytes)

Pár dnů později, 6. července 1971, Nike projela Bohumínským mostem přes řeku Odru do Polska. Rozloučit se snámi přišli kolegové ze zaměstnání, přátele, kmotra a také funkcionáři. Mezi funkcionáři byl I předseda prověrkové komise, která mne označila za "organizátora pravicového hnutí" a schutí se se mnou nechal vyfotografovat. Byl to jeden ze životních paradoxů. Samozřejmě s velkou radosti jsem fotku zveřejnil hned v první opublikované knížce. Fotografie způsobila to, že nejen já jsem byl "pomýlen", podle tehdejšího přesvědčení členů pohovorových komisí, ale také "pomýleni" byli mnozi příznivci "zdravého jádra strany" a tím jsem měl na nějakou dobu klid ve své sportovní činnosti.

Po návratu ze dvou plaveb, které jsou popsány samostatně, Nike byla nějakou dobu vystavena veřejnosti u Bohumínského nádraží a pak jsem ji měl možnost dát do nově zbudovaného investičního skladu v Lachemě a během zimy ji připravit pro OSTAR 1972.

Zdálo se, že rok 1972 proběhne lehce. Byla udělána řáda plánů a upřesnění, vše bylo schváleno a doporučeno všemi možnými orgány, Nike byla postavena a otestována, vše bylo připraveno na start OSTAR 1972. Zbývala jen jedna věc - obdržet cestovní doklady. I toto se zdálo, že nebude problémem, poněvadž jak KNY, tak ČYS písemně potvrdila podporu a zařazení do plánu mezinárodních sportovních styků. Skutečnost však opět byla jiná.

Předsednictvo okresního výboru tělovýchovy, které bylo zodpovědno za plnění usnesení okresní konference a tedy za zdárný průběh účasti na OSTAR 1972, ztratilo po předchozích špatných zkušenostech důvěru ve vedení yachtingu a hodlalo spoléhat jen samo na sebe. Ihned na počátku roku, dne 11. ledna 1972 poslalo na ÚV ČSTV žádost s kopii na Československý jachetní svaz o sdělení zda akce je v plánu (viz příloha č. 32).

Téměř okamžitě se zjistilo, že Československý (federální) svaz yachtingu akci do plánu nezahrnul. Předsedou ČsYS byl Dr. Sovina a vlastně nerespektoval žádné požadavky nižších orgánů, tedy rovněž nerespektoval požadavek Českého jachetního svazu, který údajně podle sdělení Dvořákové akci nárokoval. Rovněž se zjistilo, že údajně akci bude projednávat sekretariát ÚV ČSTV (tedy stejný případ jako se zkušební a nominační plavbou).

Nedávalo mi to žádný smysl. Na jedné straně mne sekretářka ČYS Jindra Černá žádala o poslání nějakých fotografií a plánků plaveb, aby mohla udělat na chodbě ÚV ČSTV nějakou nástěnku (údajně aby mohli kladně informovat funkcionáře z nadřízeného orgánu, (viz příloha č. 33) a na druhé straně vedení ČsYS nebylo ochotno ani akci zahrnout do plánu mezinárodních styků a to ani ne jako oddílový mezinárodní styk, samozřejmě bez nároků na devizy.

Samozřejmě, že jsem byl požádán o další upřesněný plán a tak opět bylo dost další činnosti a schvalování. Další plán ze dne 10. února 1972 (viz příloha č.34) byl zaslán sekretářce ČSY Jindře Černé dopisem ze dne 18. února 1972 (viz příloha č.35).

Po více než dvou měsících obdrželo dne 19.března 1972 předsednictvo OV ČTO v Karviné odpověď z ÚV ČSTV se zprávou, že akce je schválená jako expedice. Poněvadž expedice byly většinou organizované jednotlivými oddíly nebo TJ, požádalo předsednictvo OV ČTO v Karviné ÚV ČSTV o zaslání patřičného schvalovacího dokladu přímo na TJ ŽDBohumín (viz příloha č.36).

Časově nejnáročnější bylo vždy dosáhnout schválení akce. Vyřízení dokladů nikdy nebylo problémem. Stačilo, aby sekretářka svazu vyzvedla patřičné formuláře (tak zvaný modrák), vyplnila je a dala na patříčné oddělení ÚV ČSTV k vyřízení. Z vlastní praxe vím, že bylo možné vyřídit cestovní doklady i během jediného dne. Normálně to trvalo jeden týden až deset dnů. Více času si vyžadalo vyřízení patřičných víz. V mém případě jsem si ale víza zařízoval sám v patřičném předstihu a víza nečinila problém. Potřeboval jsem však pas a tady se opět projevila ochota a pomoc vedení svazu.

Byl jsem v časové tísni. Start byl stanoven na 17. června 1972 a deset dnů před startem jsem musel být v Plymouth k dispozici pro technické prohlídky, jinak bych obdržel časovou pokutu. Svaz mi opět patřičně pomohl. Trvalo jim to dva měsíce (něco co se dalo vyřídit během několika dnů), než jsem si mohl vyzvednout pas.

11. května 1972 jsem si mohl jet do Prahy vyzvednot si pas. Rovněž jsem z ÚV ČSTV obdržel 52 liber na zaplacení startovného a přístavních poplatků v Plymouth (viz příloha č. 37) a já jsem obdržel zálohu na zaplacení mých nákladů na závod a cestu zpět ve výši 20 liber (viz příloha č. 38). Byla to definitivně pomoc, měl jsem přinejmenším na zaplacení průjezdu přes Kielský kanál.

Neuvěřitelná pomoc svazu mne připravila o další drahocenný čas. Zbyly mi jen tři týdny na transport lodě do Polska, její kompletaci a naložení zásob a na 1,000 mil dlouhou cestu ze Štětína do anglického Plymouth. Byl to závod o každou vteřinu.

otecbali.jpg (16229 bytes)

V Polsku mi pomohl dát loď do pořádku tchán a ten rovněž pohlídal později malého Ríšu. Na cestu do Plymouth jsem vyrazil s Mirkou a Jirkou Vrožinou. Tisíc mil dlouhá plavba byla téměř po celou dobu bojem proti silnému větru, proudu a mlze. Byla to důkladna zabíračka a na start jsme dorazili vyplivnuti doslovně 10 minut před limitem.

Před výjezdem se příhodila další závažná událost. Já jsem byl zaměstnán v Lachemě Bohumín, ale TJ a oddíl byl při Železárnach a drátovnách Bohumín. Byl jsem pozván k řediteli ŽD Bohumín Ing. Liškovi, který mi sdělil, že nemohu reprezentovat socialistický stát na soukromém vlastnictví. A tak se majitelem Nike stály ŽD Bohumín. V pdstatě mi to bylo úplně jedno, kdo loď vlastní. Já jsem věnoval na oltář vlasti již tehdy daleko více než těch několik tisíc hodin co jsem strávil na stavbě lodě. Pro mne bylo jen důležité vystartovat v OSTAR 1972.

Měl jsem však jednu podmínku a s ní ředitel okamžitě souhlasil. Jako stavař jsem byl zvykly vést stavební deník u každé stavby a také jsem vedl denník nákladů a stavby Nike. Řekl jsem mu, že já klidně věnuji svůj podíl na akci, ale že bych byl nerád, kdyby si jini myslelí, že jsem se obohatil na jejich pomoci. Řekl jsem mu, že by mi málokdo uvěřil, že jsem se jen tak vzdal lodě a že by bylo spravedlivé, kdyby ŽD Bohumín zaplatilo alespoň mzdu těm, co mi při stavbě pomáhali. A tak se také stalo. ŽDB spočítalo hodiny podle stavebního denníku a každému pomocníku již přímo vyplatilo 10 Kčs za každou odpracovanou hodinu.

Tenkrát jsem to nevěděl, ale s odstupem času jsem dodatečně ocenil prozíravost a moudrost ředitele ŽDB Ing. Lišky. Mnohém později jsem se dověděl, že právě on založil veslařský oddíl v Bohumíně, který se později změnil na oddíl yachtingu. Byl fandou vody a fandil mladým schopným lidém, které ochotně dosazoval I na odpovědné funkce v podniku. Ať měl jakékoliv negativní stránky, byl bohumínským rodákem a musí se mu přiznat že udělal pro výstavbu města a pro zaměstnance ŽDB a občany města tolik co nikdo jiný. Já jsem mu vpadl do oka při předávání koupaliště a loděnice, poněvadž dokázal ocenit poctivou práci. O tom jsem tenkrát ale ani netušil.

group.jpg (21173 bytes)

V OSTAR 1972 z přihlášených a přijatých 58 závodníků nakonec vystartovalo jen 55. Nike byla druhým nejmenším plavidlem. Největší loď měřila 40 metrů. Bohužel jsem neměl devizy a tak malá Nike byla naložena až po okraj jídlem na osmiměsiční cestu tam I zpět, plachtami, nářadím a náhradními díly. Výsledkem bouřlivého moře, protívětru a přetížené loďi bylo zlomení stěžně. Smutně jsem se vracel vlastními sílami zpět do Plymouth.

zlomstez.jpg (12813 bytes)

Uvědomovoval jsem si, že ohromné nepochopení a odpor vedení svazu yachtingu se jen znásobí při další budoucí akci. Dokonce jsem během zpáteční plavby pod provizorním stěžněm napsal I omluvný dopis předsedovi ÚV ČSTV Antonínu Himlovi (viz příloha č. 39). Naštěsti jsem dopis nikdy nemusel poslat a vlastně dopis poprvé zveřejněňuji.

pri39a.jpg (72958 bytes)     pri39b.jpg (57752 bytes)

Po ztrátě stěžně mi zůstal bezanový stěžeň a na něm anténa vysílačky. Byl jsem shopen vysílačkou uvědomit organizátory o mé nehodě. Ti pak již sami od sebe zatelefonovali Mirce a do ŽDB. Já jsem ani nepomyšlel na možnot opětovného startu. Neměl jsem jediný dolar v kapse. Jen jsem doufál, že s pomocí polských rybářů, kteři byli často v Plymouth, se mi podaří udělat nějaký provizorní stěžen a vlastní silou na plachty se dostat zpět do Štětína. Plánoval jsem dokonce plout kolem Dánska, poněvadž jsem neměl ani na poplatek v Kielském kanale.

V Plymouth jsem na úvěr zatelefonoval Mirce. Ta mne pak šokovala příjemnou zprávou. Dala mi okamžitě adresu a telefonní číslo pojištovacího agenta v Anglii a řekla mi, že by mi měli zaplatit udělání nového stěženě. Doma již bylo vše zařízeno.

To se poprvé projevila prozíravost ředitele Ing. Lišky. Poněvadž loď se stala majetkem ŽDB, měly ji železárny pojištěnou v rámci svých investic a díky tomu já mohl pokračovat v závodě. Trvalo několik dnů, než jsem mohl postavit nový stěžeň. Ztratil jsem celkem dvanáct dnů, ale mohl jsem opět vystartovat a dohánět své soupeře.

ZHelikoptery.jpg (15601 bytes)

Při prvním silnějším větru jsem zjistil, že se mi nový stěžeň silně prohýba. Dal jsem na slova výrobců a pak jsem na to doplatil. V Plymouth pochopitelně neměli můj profil stěžně. Tvrdili však, že jejich material je daleko pevnější a musí vydržet. Přijal jsem to s důvěrou, poněvadž naše výrobna měla jen počáteční zkušenosti s taženým hliníkem a můj stěžeň byl vůbec jedním z prvních vyroben u nás. Material nového stěžně sice mohl být silnější, profil byl ale daleko tenší a méně tuhý. V důsledku toho jsem nemohl nést plnou plochu lachet jak bych si přál a take později mi v důsledu prohýbání stěžně praskl i saling.

nazadi.jpg (25179 bytes)

Do Newportu jsem dorazil v limitující den. Večer jsem s Newportskými organizatory ještě oslavil ukončení závodu a ráno mi ti sami hoši řekli, že jsem mimo limit. Nechtěl jsem tomu věřit a poukazoval na závodní pravidla, ve kterých byl závod ukončen jen datem, to je 17. srpnem 1972. Byl vyslán nový dotaz do Anglie.

vitan.jpg (23218 bytes)

Ukázalo se, že organizátoři si klidně uzavřeli závod v poledne a udělali tiskovku, na které vyhlásili výsledky. Samozřejmě že pak se již nechtěli blamovat a nic nezměnili. Ostatně já byl na druhé straně Atlantiku a neměl ani na telefon. Možná, že jsem udělal chybu, že jsem se písemně neodvolal a více netlačil na dořešení problému. Oni mne sice všude pak uváděli jako neoficiálního finishera, otázka ale je co to v podtatě mělo znamenat.

Do Plymouth jsem se dostal až při zakončení své solo plavby kolem světa v roce 1975. Samozřejmě, že jsem hned běžel do Royal Western Yacht Clubu a žádal o vysvětlení. Byl jsem odbyt s úsměvem a anglickým klidem: "My za to nemůžeme, to byli jiní a ti již tady nejsou". Kdyby hoši byli poctivi, mohl jsem na handicapu skončit na čtvrém místě.

skruhem.jpg (19247 bytes)               

Když se pokusím shrnout v krátkosti OSTAR 1972 tak klidně mohu  říci, že I přes konečné oficiální umístění v závodě, celkový výsledek byl úspěchem. Za úspěch ať již pri stavbě lodě nebo při zajištování vybavení vděčím pomoci neobyčejnému množství lidí a organizací. Při realizaci akce jsem všude nacházel pomoc a ochotu, kromě u Komise námořního yachtingu a úzkého vedení Československého svazu yachtingu.

svlajkou.jpg (12342 bytes)

Když shrnu své vynaložené úsílí, tak přes 50 procent svého času jsem ztrávil plánováním, schvalováním a marným jednáním s vedením svazu yachtingu. V porovnání daleko méně času mi zabrala samotná stavba lodě a technická příprava akce.

 

Richard Konkolski
Newport, 28. března 1999
Zpět do: Úvodní stránka
Zpět do: Seven Oceans